Jakkoli je lidský svět v mnoha ohledech stále snesitelnější, pořád je nezbytné zastávat se zranitelných a zraňovaných — a pokud to nejde, alespoň na jejich utrpení upozorňovat. Proto zpravidla souhlasím se senátními výzvami na podporu Ujgurů, Tibeťanů, Ukrajinců nebo obyvatel Blízkého východu. Zapomínat bychom ale neměli ani na to, že nám při pohledech do velké dálky občas bohužel uniká dění v bezprostředním sousedství.
Opět jsem se o tom přesvědčil při květnové návštěvě Sarajeva.
V té době jsem měl starosti „malin nezralých“ a rozdýchával nabytou svobodu divokých devadesátek. V hlavním městě Bosny a Hercegoviny mezitím lidé bojovali o život. Vzpomínám si, jak mi to tenkrát připadalo vzdálené a neosobní, jako kdyby se to utrpení odehrávalo na jiné planetě.
Sarajevo bylo obklíčeno 1425 dní — oficiálně od 5. dubna 1992 do 29. února 1996 — a z okolních kopců na něj každý den dopadlo v průměru tři sta granátů. Zemřelo 14 tisíc lidí, z toho patnáct set dětí. Město bylo celé měsíce pod muškami odstřelovačů, a jak dnes prosakuje na povrch, mnozí zvrhlíci sem dokonce jezdili na „lidské safari“.
Válečné stopy jsou zde patrné dodnes: rozstřílené budovy bez majitele, ručně vykopaný takzvaný Tunel naděje pod letištěm, které tehdy držely mezinárodní jednotky, i všudypřítomné pamětní desky. Osobně na mě nejvíc zapůsobily „sarajevské růže“ — na chodnících vyznačené stopy v místech, kde minometný granát zabil hned několik lidí. Třeba ve frontě na vodu, na jídlo nebo na cestě do školy.
Dnes u těchto „červených cákanců“ kypí život. Lidé chodí za zábavou, vysedávají na zahrádkách u silné kávy nebo jednoduše parkují auta. A je to tak vlastně dobře.
Krátce po mé návštěvě Sarajeva proběhlo v Brně setkání připomínající druhou světovou válku. Uměle vyvolaná hysterie některých politiků — stydím se za jejich pragmatické pokrytectví — se navezla do dětí a především do vnuků německých obyvatel odsunutých z Brna před více než osmdesáti lety. V Bosně a Hercegovině přitom dodnes vedle sebe žijí nepřátelé, kteří po sobě před pouhými třiceti lety nejen stříleli.
Jak je něco takového možné, když my sami doma vedeme takové diskuse? — ptal jsem se sám sebe. Jak je možné, že se jim z toho nezvedá žaludek? Že nepokračují v lítém boji?
„Co nám zbývá? Musíme přece nějak žít.“ To byla upřímná odpověď místních. „Nemáme kam jít. Tady jsme se narodili, je to naše země.“
Na pohled krásná Bosna a Hercegovina, která touží vstoupit do EU i NATO, má spoustu neduhů. Stále si léčí otevřené rány z dob války, do nichž přisypávají sůl vnitřní nacionalisté i vnější bezskrupulózní politici a obchodníci se smrtí. Hodně chytrých a pracovitých lidí odešlo směrem na Západ. Z vězení — pokud se tam vůbec dostali — se vracejí váleční zločinci. Politická scéna je rozhádaná a plná podvodníků a manipulátorů. Změny jsou extrémně pomalé, někdy téměř nemožné.
A přesto znovu zaznívá: „Co nám zbývá? Musíme přece nějak žít.“
Lze jim nějak pomoci? Moc toho udělat nejde, musí si pomoci hlavně sami. Ale alespoň nahlas říct, že to, co se tehdy dělo, bylo strašné a nesmí být zapomenuto — to můžeme.
Na posledním jednání Senátu se podařilo prosadit usnesení k masakru ve Srebrenici, nejviditelnějšímu symbolu celé té hrůzy rozpadající se Jugoslávie. V sobotu 11. července to bude už 31 let od chvíle, kdy jen 550 kilometrů od nás začalo vraždění více než osmi tisíc mužů a chlapců jen proto, že měli jiný původ než jejich vrazi.
Usnesení Senátu k Mezinárodnímu dni reflexe a připomenutí genocidy v Srebrenici roku 1995
Senát PČR
I. reaguje na výzvu obsaženou v rezoluci Valného shromáždění OSN 78/282 z 23. května 2024;
II. připomíná si u příležitosti 31. výročí genocidy v Srebrenici Mezinárodní den reflexe a připomenutí genocidy v Srebrenici roku 1995;
III. považuje veřejné připomenutí činů v Srebrenici i rezoluci OSN 78/282 za příspěvek k úsilí o zajištění stability v regionu a posilování jednoty v rozmanitosti Bosny a Hercegoviny;
IV. je přesvědčen, že více než 30 let po konci konfliktu, jehož nejtragičtější stránky se odehrály v Srebrenici, ale i v řadě podobných, jen poněkud méně známých lokalit, je třeba stavět budoucnost Bosny a Hercegoviny na základech usmíření, vzájemné úcty, míru a pokroku;
V. poukazuje na nutnost razantně se ohradit proti všem formám historického revizionismu a separatistickým tendencím, které nejen, že popírají válečné hrůzy a zločiny prokázané nestrannými soudy, ale rozbíjejí společné soužití v jednom státě, kde by měli obyvatelé mít jasnou perspektivu lepšího života;
VI. je přesvědčen, že v Evropské unii musí být místo pro prosperující Bosnu a Hercegovinu jako stát všech svých občanů bez rozdílu národnosti či náboženství;
VII. zdůrazňuje, že ve vyspělé Evropě není místo pro glorifikaci válečných zločinců a popírání genocidy.
