Je to stále stejné. Ve druhé polovině listopadu se nemohu ubránit standardnímu příchodu nostalgie. Snad pod vlivem médií, která se vyžívají ve vzpomínkách na časy – naštěstí – dávno minulé. Snad proto, abych nezapomněl, jaké šance se nám – naštěstí – dostaly a o co všechno jsme – naštěstí – přišli. Snad…
V pátek 17. listopadu 1989 jsem prošvihl – díky večírku v notně olezlé brněnské vinárně U Vaška – nejen polární záři, ale i začátek studentské revolty. Ale nakonec to stejně přišlo… a možná ještě s větší intenzitou, než jsem si dokázal připustit. Vzpomenu-li si jenom v útržcích na tu dobu, málem zamáčknu slzu… Spolužáci stojící ráno 20. listopadu před vrátnicí Přírodovědecké fakulty (tehdy ještě Univerzity J. E. Purkyně), první demonstrace na náměstí Svobody, krádež cyklostylu na brněnské hvězdárně, Lidové noviny, zurčení na Filozofické fakultě, sto tisíc kopií „podvratných“ letáků, zpravodaj Jazzové sekce, Nabucco, zrušení vedoucí role KSČ v ústavě Československé socialistické republiky, Miloš jako kůl v plotě, roznos mimořádného vydání Svobodného slova, závan svěžesti a pospolitosti, Dubček, generální stávka, už nežijící kamarád Marek Vorel, jedna pařba za druhou, smršť rumů při zvolení Václava Havla uprostřed Krkonoš, sto tisíc v igelitové tašce, křupavé kuře, kartony cigaret, hudba Velvet Underground…
Cinkal jsem s klíči, stávkoval a především 10. prosince 1989 odjel stopem do Vídně. S kamarádem Markem jsme chodili po Mariahilfer Straße, muzea pro nás – náplavu z Československa – byla zdarma, takže jsem poprvé viděl rakousko-habsburské korunovační klenoty, nápisy u dveří před obchody „Češi, nekraďte“…
Škoda, že si nepamatuji toho kluka, který nám na jednu noc umožnil přespat v centru bývalé monarchie. Do konce roku jsem se do Vídně vydal – tuším – ještě třikrát, stopem jsem to zvládl pod tři hodiny, včetně pěšího pochodu na okraj města.
To všechno dávno odvál čas. Kamarádi i spolužáci zmizeli, mnozí bohužel navždy, roztomilou naivitu vystřídalo pragmatické vystřízlivění a snaha o zodpovědnost…
Symbolem svobody se pro mne ale nestaly vzpomínky, změny, možnost cestovat – i když si ji při každé výpravě někam po planetě Zemi musím připomenout. Vzpomínkou, která se zatavila do mých neuronových obvodů, se jednou provždy – od 17. listopadu 1989 až do mé smrti – staly pečené kaštany.
Jejich vůně a chuť.
Na vánočním trhu před vídeňskou radnicí stál pytlík asi deseti těchto horkých pochoutek dvacet šilinků. Tedy dvě třetiny mé hotovosti. Capkali jsme s kamarádem po Burgringu, snad to bylo někde u Muzea přírodní historie… Kaštany mne hřály do rukou, zpočátku jsem ani nevěděl, zda se jedí se slupkou či bez ní… A papírový kornoutek jsem si, tuším, odvezl zpátky do Brna…
Dnes vím, že to bylo to nejlepší, co jsem kdy v životě jedl.
Pečené kaštany si od té doby kupuji každý rok. Teď už ale na brněnském náměstí Svobody.
Právě ony se pro mne staly symbolem svobody.
Pečené kaštany a možnost napsat tyto řádky.
—
P.S. Z té doby nemám žádné fotky, tahle vznikla o deset roků později – mezi tím jsem měl afro, vlasy po pás, zelené i modré…